Dáme kafe Úvodní foto na web 3.png
 

PROJEKT „DÁME KAFE“ 

aneb setkávání maminek s dětmi

Pojďme si dát kafe a popovídat. Zkusme překročit tu pomyslnou čáru komfortní zóny, potkat se s „neznámými“ lidmi a promluvit s nimi. Na chvíli odložit ostych a zjistit, že žena, co stojí vedle nás pravděpodobně řeší stejné trable a má podobnější příběh, než se může na první pohled zdát…

 
friendship.jpg
shutterstock_1816804217.jpg
 
Image by Autumn Mott Rodeheaver

  • Kdy: setkání jednou týdně v úterý  dopoledne od 9 do 11.30 hod.

  • Kde: Brno, v Björnsonově sadu, na trávníku poblíž pískoviště, uprostřed parku stojí Piknik box, s možností zakoupení kafe a jiných dobrot, wc...

  • S kým: především s Vámi a dětmi a se mnou Janou, milovnicí kávy, vína, humoru, mámou, dulou a LP


Příběh tohoto projektu se začal psát někdy na jaře roku 2017, kdy jsem měsíc před plánovaným termínem porodu nastoupila na mateřskou „dovolenou“ a už po týdnu se lehce nudila. Lidi, potřebuju lidi…


Jenže přes den většina populace tvoří hodnoty. Tudíž mi zbývala ta menšina, tedy moje kamarádka Zuzana s tříměsíční holčičkou, které tvořily hodnoty jiného typu... Postupně jsem se naladila na pomalejší tempo, poprvé v životě přebalila dítě, viděla kojení.


Možnost sdílení zážitků, pocitů a zkušeností bylo, a stále je, velmi obohacující…  „Já bych ti to asi neměla říkat takhle v 39tt, ale v jednu chvíli u porodu chceš vzít nůž, rozříznout si břicho a vyndat to dítě ven.“ „Hele spadlo mi dítě z postele, asi dobrý, brečí, stalo se ti to taky?“ „… máme na to dávat fenistil. A ona po tom fakt dobře spí, tak já jí to ještě pár dní budu dávat, to se nic nestane, ne?“


 Měla jsem to štěstí, že postupně v mém bezprostředním okolí otěhotněla a porodila spousta žen. V jednu chvíli jsem dokonce pojala podezření, že se v naší bublině těhotenství šíří podáním ruky či odplivnutou kapénkou… Scházely jsme se většinou u některé doma, v parku, na hřišti. První otázkou, vždy a za všech okolností zůstávalo, „Dáme kafe?“ Ta věta mi dodnes spraví náladu. Ta věta voní po kávě, pohodě a přátelství. Nedovedu si představit ji nemít… Tu větu, Zuzanu, ty ženy a jejich děti. Ten čas, který plyne nějak jednodušeji a rychleji, když jste s lidmi na podobné vlně.


Mám skvělého a nesmírně schopného muže, 2 hlídací babičky v Brně, poměrně dost dobrých přátel s dětmi, a stejně byly chvíle, kdy jsem se na mateřské cítila sama, bez energie a elánu. Den se snažila přežít, od oběda posouvala očima čas na hodinách a očekávala chrastící klíče v zámku. A přitom stačilo se ten den na hodinu vidět s někým známým, na chvíli přesunout pozornost, nechat se vytrhnout z každodennosti a kolotoče stejně plynoucích dnů.  


Osobně mi velmi nevyhovuje koncept nukleární rodiny zavřené v bytě na 60 m² ve velkém anonymním městě, kde na dětském hřišti tušíte obličej rodiče za displejem telefonu. Tento model klade obrovské nároky na všechny zúčastněné. Narození dětí a s tím související vznik nové rodiny je životní zlom. Vše se proměňuje. Cítíme potřebu, víc než kdykoli dřív, navázat nové kontakty, nová přátelství a spolupráce.


Pojďme si to usnadnit, zkusme překročit tu pomyslnou čáru komfortní zóny, potkat se s „cizími“ lidmi a promluvit s nimi. Na chvíli odložit ostych a zjistit, že žena, co stojí vedle nás pravděpodobně řeší stejné trable a má podobnější příběh, než se může na první pohled zdát…

  • Protože draní peří, s ním spojené setkávání, plkání o životě a výměna zkušeností je dnes stejně potřeba jako dřív...

  • Protože, máte-li za den říct 16 tis. slov, potřebujete, aby alespoň část z nich nebyla jednoslabičná, posluchač udržel pozornost déle než 2 s a konverzace neprobíhala ve dřepu...

  • Protože žádná z nás nechce lovit kámošky na pískovišti, ale kde je asi tak máme jinak najít?!

  • Protože, přestože máme všechny informace světa a na triku nápis „supermom“, je lepší ty recepty bez cukru a mouky, barefoot boty a večerní dvojku vína s někým probrat osobně...

  • Protože je ÚPLNĚ normální od oběda sledovat hodiny a očekávat zvuk klíčů v zámku. A pokud nezazní na minutu přesně propadat zoufalství a stupňující se hysterii...

  • Protože potřebujeme kamarádky, který mají čas i jindy, než večer po práci. V centru. Bez dětí....

  • A ty, co chápou, že na dovolenou je potřeba sehnat přívěsný vozík, nebo rakev. Vlastně obojí.

  • Protože je fajn zjistit, kdo žije kolem nás, pobýt s ním nebo si popovídat. Zjistit, že „TO“ řeší i někdo jiný (skoro všichni) a je „TO“ úplně normální.



 
shutterstock_1836356164.jpg